"Rallylegend se počtem účastníků přibližuje dvěma stům!" - "Nový rekord v počtu jezdců!" - "145 posádek se přihlásilo na start!" - "Juha Kankkunen, Miki Biasion a Sandro Munari jsou velkými taháky pro všechny návštěvníky letošních ´Legend´!"

To jsou jen některé z titulků, které doprovázely informace o letošním, v pořadí již 5. ročníku, stále populárnějšího závodu legendárních jezdců a neméně legendárních vozů. Závod legend rallye vznikl v roce 2003 na základě skvělé myšlenky Motorprojectu a Zeromilla, v těsné spolupráci s FAMS - Motoring Federation of San Marino. Tento skutečně výborný nápad přitáhl i letos na start závodu mnoho známých i méně známých jezdců s pestrou škálou nádherných soutěžních vozů, které tvořily historii rallye. Výjimkou samozřejmě nebyla ani účast super vozů skupiny B, které důstojně zastoupily tři vozy Lancia Delta S4, 4 Lancia Rally 037 a Peugeot 205 T16 Evo 2. K exotickým vozům pak zcela jistě patřily červená Toyota Supra Turbo, nízké a modře zbarvené Ferrari 308 Gt, rudý Nissan Datsun 240 Z nebo mohutná a vysoká šedivá Toyota Celica finské posádky. Ve startovním poli se objevily vozy německé výroby - Mercedes, Opel, Porsche, Ford, VW, BMW, italské zastoupily značky Lancia, Fiat, Alfa Romeo, Ferrari, Autobianchi, zemi galského kohouta reprezentovaly vozy Peugeot, Renault, Alpine Renault, Simca a ze zástupců britského ostrovního království se objevily Fordy Escort, Talbot Lotus, Mini Cooper a Austin Cooper. Rovněž soutěžní posádky se sjely téměř z celé Evropy. Mimo jezdců pořádající země zde byli zástupci Švýcarska, Francie, Německa, Španělska, Belgie a Finska. Jak je tomu ostatně při všech typech soutěží na jihu zvykem, nejvyšší počet účastníků byl ze sousední (okolní) Itálie. Závod samotný se uskutečnil v teplém a slunečném počasí ve dnech 5. a 6. října 2007 na tratích republiky San Marino. Našemu teamu ve složení Pepa, Newmen, Nowi a Spaceman se letos podařilo splnit si dávný sen a vyrazit za ´velkým´ závodem. Není náhodou, že to byly legendy. Já jsem již starší ročník výroby a mám k těm legendám věkem i zážitky z rallye od 70. let minulého století čím dál blíž. Takže ve čtvrtek 4. října krátce po 20. hodině vyrazil Pepův zánovní Mégan se čtyřmi chlapy na palubě směr Kroměříž – San Marino. Cestu nám měla usnadňovat dva dny stará GéPéeSka. Fungovala dobře, ale v průběhu cesty jsem se teprve učil, jak s ní zacházet a správně nastavit. Za Vídní už hoši ´ve dvojce´ spali a já jsem občas taky klepl nějakého toho špačka. Jen Pepa, jako rodilý globetrotter, pevně třímal volant a směřoval neochvějně k vytčenému cíli. Těsně před italskými hranicemi jsme dali krátkou zastávku na kafe a odskočení si. Měsíc se prodíral mraky a lezavý chlad našimi mikinami. Následoval úsek plný krátkých i delších mostů a tunelů a posléze vjezd na placenou italskou dálnici. Ta nás rychle dovedla až k Udine, kde jsme ji opustili a dále mazali po velice slušných okreskách na Benátky (nikoliv nad Jizerou), Ravenu a pak do Rimini. Cestou se ozývaly zklamané hlasy, kdeže asi tak budou závodit v kopcích, když to kolem nás vypadá jak v polabské nížině. V Rimini jsme měli zabukovaný hotel. Teprve zde, ve spleti jednosměrných uliček, jsme plně ocenili ukecanou GPS, když nás na první pokus dovedla až před vchod do hotelu. Bohužel jsme přijeli trochu brzo, takže nezbylo než se vydat k nedalekému Jadranu. No, nic se nedělo, slunce pálilo na plný plyn, na pláži se povalovalo pár opožděných turistů a my jsme si s vyhrnutými nohavicemi máchali nožky ve slané vodě. Chvilka pohody však rychle uplynula, tak zpět do hotelu ubytovat se, vyházet z auta zbytečné věci, převléci do ´závodního´ a hurá do víru závodů. Z Rimini do místa přejímek a startu v republice San Marino to bylo tak asi 20 km. Místo přejímky jsme našli i bez pomoci itineráře, protože cesta byla výborně značená. <{(OBR3)}> Protože přejímky běžely od dopoledne, spadli jsme do tohoto ruchu rovnýma nohama. A byl to pořádný nářez. Tady stojí Lancie Delta S 4 a tam druhá a třetí, Fiaty 131 Abarth, Lancie Delta Integrale, Autobianchi 112ky, Fordy, modré Ferrari, Porschů jako máku a tak dále… No, nestačili jsme se rozhlížet a spouště foťáků jen cvakaly. K závodu bylo převzato celkem 139 posádek. Čekalo na ně 9 rychlostních testů v celkové délce téměř 48 kilometrů. I s přejezdy ujely závodní vozy 286 km. Rychlostní zkoušky s výjimkou 6. a 9., se odehrály na území Republiky San Marino. V roli předjezdce se v pátek představil dvojnásobný mistr světa Miki Biasion. Startoval a svým způsobem jízdy do varu přítomné diváky přiváděl s vozem Lancia Delta Integrale, s nímž vyhrál Rallye San Remo v roce 1989. Obdobným způsobem vodil po trati svoji Lancii Rally 037 italský jezdec Volta. Sekundovat jim měla další hvězda rallye Sandro Munari s výbornou Lancii Stratos Pirelli, s kterou se zúčastnil RAC rallye 1978. Munari však startoval až v sobotu, kdy Biasion pro změnu nejel. Vedle těchto ostřílených matadorů se měl jako předjezdec představit i u nás dobře známý mladík Anton Alén se současným vozem Fiat Punto Abarth S 2000. Na startu jsem jej však z neznámých příčin neviděli. Vzhledem k tomu, že další předjezdci pilotovali vozy Porsche 3.0, Fiat Ritmo 130 Abarth respektive Fiat 131 Abarth, Ford Escort RS 2000 nebo Lancii Rally 037, mohlo být srovnání soudobé moderní techniky s vozy doby minulé určitě velmi zajímavé. Startovní číslo 1 bylo přiděleno Lancii Delta Integrale Martini finské posádky Juha Kankkunen – Juha Repo. Bohužel jsme se jich nedočkali. Kankkunen, který je navíc čerstvým účastníkem Incas Road Rally v Peru, byl nucen v důsledku silné zdravotní indispozice, vyplývající právě z jeho účasti na uvedeném závodě, svoji účast v závodě Rallylegend odvolat. Jako první se tedy se startovním číslem 2 vydali na trať Italové Gianfranco Cunico – Luigi Pirollo s červeným Porsche 911 3.0 RS. Posádka s číslem 3 Tognana – De Antoni s Lancií Rally 037 se také na startu neobjevila. Dobře viditelnou čtyřku (vůz totiž většinou najížděl do zatáček dveřmi napřed) vozila na svém bílém Mercedesu 190 E známá německá posádka Uwe Nittel – Peter Goebel. Dalším německým jezdcem s vozem Porsche 911 RS byl účastník nedávné Transsibiřské Rally Dr. Erik Brandenburg. <{(OBR4)}> Pozorné oko diváka našlo ve startovní listině posádku Rossi – Pavan s Fordem Sierra CW. Nejednalo se však o známého motocyklového závodníka Valentina, ale o jeho otce Graziana. Sauro Farnocchia, bývalý spolujezdec Andrei Aghiniho v MS v rallye, usedl na horké sedadlo vedle Manrico Falleriho do Lancie Delta Integrale. Po skončení administrativních a technických přejímek, které se uskutečnily od 9,00 do 16,30 hodin, byly všechny vozy odstaveny do UP. Poté zasáhli pořadatelé a nekompromisně z parkoviště vykázali všechny návštěvníky včetně závodníků i akreditovaných novinářů a fotografů. Uzavřené parkoviště tedy bylo opravdu uzavřené. Soutěžní vozy v něm však dlouho nepobyly, neboť první posádka vyrazila na trať závodu v 19,30 hodin. V pátek se jely 3 rychlostní testy. První a třetí test byl na shodné trati klasického tvaru. V pořadí 2. rychlostní zkouška, která byla pro diváky zpoplatněna cenou 5 euro, byla okruhová a nacházela se v bezprostřední blízkosti startu celé soutěže. Každá posádka na ní absolvovala celkem tři kola. Pro diváky, kteří okruh obklopili ve velkém počtu, byla tato zkouška velmi atraktivní, protože měli možnost vidět v akci více vozů najednou. Průjezd vozů zpestřovaly zášlehy halogenů ze světelných ramp. Již samotná jízda předjezdců zdvihala diváky z pomyslných sedadel. K těm obzvláště divokým patřila posádka civilního Fiatu s červeným majákem, která místo tří kol jela šest a zkoušela stále dravější průjezdy pravoúhlou zatáčkou přímo proti mohutné betonové zdi. Miki Biasion nám přímo před nosem předvedl se svou Lancií tři parádní vítězná kolečka a zahalil celý prostor do hustého, typicky štiplavého dýmu pálených pneumatik. Rychlými technickými průjezdy se zde předvedl i prošedivělý Volta s Lancií Rally 037. Někteří jezdci startovního pole měli při prvním průjezdu problém najít ve tmě mezi mohutnými balíky slámy tu správnou cestu. Do správného směru je pak naváděli máváním rukama diváci a natažené bezpečnostní pásky. Motor modrého Ferrari při průjezdu tarokoval tak, že jsme se dohadovali, na kolik vlastně válců může jet. Diváky svými výkony nebavili jen mnozí jezdci, ale i silná skupina pořadatelů. Nejdříve pracně vyháněli z opravdu nebezpečného úseku diváky, aby se nakonec dvě dívky v oranžových vestách usadily na svodidlech přímo doprostřed tohoto místa. <{(OBR5)}> Méně veselé, hraničící až s bezpečností posádek, pak byly jejich chaotické zásahy se žlutými praporky v případě jezdeckých zaváhání posádek nebo technických problémů některých vozů. Přestože zkouška startovala po 21. hodině, byla trať okruhu až do konce lemována stále početným zástupem fandících diváků, v jejichž řadách se překvapivě vyskytovaly i poměrně malé děti. V cíli páteční etapy se první vůz objevil v 23,30 hodin. Celkově po prvním dni dokončilo soutěž 117 posádek. V sobotu jsme si mohli pospat, neboť první posádka vyjela na trať přesně v pravé poledne. Soutěžní posádky čekalo šest rychlostních testů. Jednalo se o tři zkoušky, z nichž každou jezdci absolvovali dvakrát. Jednou z nich byla opět městská zkouška z předchozího dne (4,34 km), další byla celá asfaltová (3,13 km). Poslední z nich, která se nacházela ve velmi členité krajině a mimo území republiky San Marino, přitáhla velké množství diváků. Když jsme dorazili na její start, pochopili jsme proč tomu tak je. Téměř celou čtvrtinu zkoušky dlouhé 8,53 km pokrývala ihned od startu žlutobílá, silně prášící a klouzavá šotolina. Zbytek trati byl pokryt asfaltem. Pro mnohé jezdce tak vyvstal problém, jaké zvolit obutí. Někteří se rozhodli pro hladší asfaltové pneumatiky. Mnohým z nich se pak na šotolině jen stěží dařilo držet vozy ve směru jízdy a zvláště u silných vozů typu Porsche nebo Lancia Stratos či S4 jezdci na rovných úsecích jen lehce ´vrkali´ plynem, aby vůbec auto udrželi na cestě. Možná zde působila menší jezdecká zkušenost, možná i obava z poškození drahé techniky. Mnohé z posádek, které zvolily šotolinové gumy, předváděly při svých průjezdech skutečný koncert. Přítomní diváci odměňovali technické průjezdy dveřmi napřed bouřlivým potleskem a povzbuzováním posádky. Vzhledem k členitému terénu nebyl pro diváka problém dostat se bezpečně do poměrně velké blízkosti projíždějících soutěžních vozů. Při pozorném pohledu do kokpitu bylo vidět, že mnozí spolujezdci nepoužívají klasický rozpis, ale mají jen dodaný itinerář. Zřejmě i proto některé vozy jely zřetelně pomaleji. <{(OBR6)}> Při pohledu do startovní listiny jsme konstatovali, že značné množství vozů na ´naši´ RZ již nedorazilo. Vypadl mj. i Cunico, který se po technických problémech na 4. RZ vrátil do hry díky superally. Ta však nepomohla ani Belgičanu Olczykovi, který pilotoval Peugeot 205 T 16 Evo 2 a od počátku se objevoval až na konci výsledkové listiny. Přímo v našem sektoru zradilo zelené Porsche posádku německých doktorů Brandenburga – Knuepela. Řidič po několika marných pokusech o opětovné nastartování své snažení vzdal. Vydal se směrem ke startu zkoušky a spolujezdec se věnoval videokameře. Na některých projíždějících vozech byly viditelné stopy po opuštění trati. Jednou z důležitých věcí diváků bylo řešit své místo vzhledem ke směru vanoucího větru. Ti, kteří tomuto faktu nevěnovali pozornost, měli možnost se při každém průjezdu soutěžního vozu dosyta nalokat hustého bílého prachu. Nic na tom nezměnilo ani několik krátkých i když vydatných dešťových přeháněk. Mimo plic diváků trpěla i fototechnika přítomných fotografů a kameramanů. Po celý závod se na čele s přehledem držel Uwe Nittel se svým Mercedesem. Za jeho zády se odehrával boj o vteřiny mezi Riolim (I) na Porsche, Campedellim (I) a Colombinim (RSM) na Lanciích Delta. Cílovou rampu pod hradem v San Marinu nakonec přejelo 82 posádek. Nás ještě čekal návrat do hotelu, který se poměrně hodně protáhl, kvůli beznadějně zaplněné silnici ze San Marina do Rimini. Po pozdní večeři jsme unaveni ale spokojeni uléhali k spánku. Nedělní ráno nás přivítalo opět sluncem. Po snídani jsme vyjeli na zpáteční cestu k domovu. Nowi ještě fotil loďky v přístavu a já jsme našel v kapse klíč od pokoje. Tak jsme se museli do hotelu vrátit a klíč odevzdat. Nás postupový cíl se jmenoval Venezia. Cesta ubíhala poměrně dobře až na místa s nájezdy na dálnici, kde se někdy tvořily díky mýtnicím dlouhé a pomalu se pohybující kolony. Benátky nám vzaly čtyři místo dvou plánovaných hodin a 21 ojrů za parkování. Ale zase jsme parkovali až na střeše v 10. patře. Ten výhled stál za to. A pak s malou přestávkou až domů. Kromě řidiče jsme opět mlátili ´špágly´ jak to šlo. Přesně podle údajů GPS jsme se 10 minut před jednou v pondělních ranních hodinách vybatolili před rodným domem a plni zážitků únavy se šli na chvíli položit do postele. Cesta byla dlouhá, náročná, ale krásná a zážitky jsou slovem těžko sdělitelné a troufám si říci, že neopakovatelné. Proto všem opravdovým fandům rallye tento závod doporučuji. Uchvátí vás atmosféra, moře, krajina no prostě všechno! Bližší informace o závodu naleznete na www.rallylegend.com Text: Milivoj Novák Foto: Nowi