Když jsem začátkem roku 2010, v podstatě omylem a bez mého zvláštního přičinění, přičichl k rallye a byl se prvně podívat na několik volných podniků, slyšel jsem o Radouni jenom chválu a slova jako: největší, nejdelší, nejtěžší, nejuznávanější, nejlépe zorganizovaná. Prostě něco jako Mekka amatérské rallye. Těšil jsem se a nemohl jsem jako divák chybět. A bylo opravdu na co se koukat.

Atmosféra v depu (na poli) během nočního servisu, byla elektrizující. Pohoda a klid střídající nervozitu a horečnaté úsilí “něco” spravit… zvuk motorů, vůně benzínu, světla ve stanech, vrčení centrál, rozžhavené kotouče brzd… neuvěřitelné. V podstatě by se dalo říct, že jsem “čuměl jako péro z gauče”. Rallye mě nakazila. Podobně postižení vědí o čem mluvím. Je to neléčitelné…. naštěstí….. :-)

Od roku 2011 jsem tedy logicky pravidelným účastníkem Radouňské rallye. Nikdy jsem za roky 2011, 2012, 2013 nepostřehl z pozice jezdce sebemenší problém. Pravda ovšem je, že jsem se ani nesnažil a neměl důvod, hodnotit Radouňskou rallye z jiného, než jezdeckého pohledu. Proč taky.

Rok 2014 je jiný. Pro mě osobně nesmírně těžký a plný očekávání, protože koncem roku 2013 jsem založil Asociaci jezdců volných podniků a začal jsem se aktivně zajímat a problematiku přípravy a hlavně bezpečnosti v rallye. Získal jsem nový pohled na závodění a pochopil věc z druhé strany, ze strany pořadatele. Tyto nové poznatky, včetně mého osobního závazku určité práce a povinností v nově založeném spolku ČMPR, kde má Asociace jezdců svůj hlas, mě postavila do situace, kdy v podstatě “sedím zadkem na dvou židlích”. V praxi to znamená, že kontroluju tratě, komunikuji s jednotlivými řediteli, s bezpečnostními komisaři, do toho mi volají jezdci, kteří chtějí informace, mají stížnosti i nápady, já zase tlačím na jednotlivé ředitele každé rallye a snažím se vylepšit bezpečnost a nastolit určitý standard, který by platil pro všechny podniky bez rozdílu, včetně označení všeho možného, časomíry, rychlé přejímky, dostatku informací a ve správný čas. Znamená to tedy, že jsem na všech předchozích rallye neustále něco řešil, rozhodoval, vysvětloval a organizoval.

Na Radouň jsem se nesmírně těšil a to hlavně na tu profesionalitu všech organizátorů, na Radouň jsem jel s tím, že si tu odpočinu, že tu nebudu řešit nic, protože na Radouni to není potřeba, tady to uměj. A byl to koncert! Všechno funguje, všechno je, cedule, časy on-line, retardéry jak mají být, všechno označené jak má být, prostě paráda. A ty lidi!!! Na každé časovce vědí, co a jak a navíc se na Vás vesele usmívají, jsou rádi, že tam jsou, jsou rádi, že jsou součástí takové rallye a jsou rádi, že jste tam Vy. A dají Vám to znát. Když jsem například dojel do cíle okruhu a dámy mi psaly čas 6,39 min, jal jsem se protestovat, protože na tabuli měl předjezdec čas 5,20. Tak pomalu snad nejedu!! Jako malému děcku, tedy pomalu, trpělivě a s úsměvem mi dámy vysvětlily, že předjezdci jedou o kolo míň, že nemusím mít strach a ještě jako důkaz vylovily čas mého prvního průjezdu. Všichni jsme se tomu zasmáli, já se cítil tak trochu jako idiot, ale vesele jsme na ženský v časovce zamávali, ony na nás a mazali jsme nechat si přeleštit přední okno do servisu. Pokud se na některé rallye cítím, jako bych byl její skutečnou součástí, tak je to Radouň.

Všichni, kdo se na organizaci Radouňské rallye podílí, od ředitele přes vedoucí RZ až po běžné pořadatele mají mojí úctu, obdiv a já jim ze srdce děkuju.

Radouň je prostě nejlepší!

Štěpán Zabloudil
MK Motorsport